„I krutá pravda je vždycky lepší, než nejistota. Nejistota je děsivá“

Čechovo drama Strýček Váňa bylo prvním dílem, které se kdy v Čechách představilo divákům. Stalo se tak v roce 1906 a inscenaci na prkna Národního divadla přivezl moskevský MCHAT na pozvání tehdejšího dramaturga ND Jaroslava Kvapila. O téměř sto dvacet let později čeká na svou českou premiéru monodrama Váňa od Simona Stephense na motivy tohoto legendárního díla. V režii Diany Šoltýsové a hereckém ztvárnění Michala Kerna se bude jednat o skutečně nevšední zážitek. Monodrama současného britského dramatika Stephense je aktuálně s velkým úspěchem uváděno v londýnském Národním divadle. Šoltýsová, současný výrazný režisérský talent, zaměřená především na silné ženské hrdinky, tentokrát udělala drobný úkrok ze své tradiční dramaturgické linky. Touha přenést výsostně aktuální téma věčné lidské nejistoty a pochyb na české jeviště, ale byla příliš velká. Váňa je inscenace plná paradoxů, humoru i temných míst a obrovskou hereckou výzvou, kterou si Kern, již oceněný Českým lvem za titulní roli v dramatu Arvéd, nesporně zaslouží. Šoltýsové se podařilo dát opět dohromady silný tvůrčí tým a skvělý text, podtržený perfektním překladem Zuzany Joskové. Váňa je titul, který v Čechách v současnosti nemá obdoby. Dává možnost vrátit se k silnému, na slovu založenému herectví, ale zároveň diváka neubíjí. Týká se každého z nás, ale neobsahuje klišé. Je to křehkost, zranitelnost, nejistota nebo přílišná změkčilost, nechuť čelit problémům? Čechovovo dnes tolik aktuální téma „zbytečného člověka“ ve Váňovi rezonuje nebývalou silou. Je skutečně tak velký rozdíl mezi zneuznaným moskevským profesorem Serebrjakovem a kdysi slavným intelektuálem, režisérem Alexandrem? Uplynulo více jak sto let, změnila se doba. Ale lidé a jejich duše jako by se zasekli v bezčasí. Je to čas, co nám chybí, víc čerstvého vzduchu, méně informací? Váňa nenabízí jednoznačnou odpověď. Ale rozhodně vás donutí o tom důkladně přemýšlet.