Pražské Divadlo v Řeznické představilo v podařené komorní hře Miroslava Etzlera a Martina Krause v rolích stárnoucího umělce Marka Rothka a jeho mladého pomocníka. Na pozadí newyorského života umělců sledujeme generační boj mezi nánosy červené barvy. Spojené státy americké, konec padesátých let. V uměleckých vrstvách pomalu nastupuje pop-art, aby přehlušil doznívající období abstrakce. Z dříve provokativního a nonkonformního směru, který definitivně rozboural poslední zbytky konvenčního výtvarného umění, se nyní stává obchodní artikl, důkaz luxusu. Newyorští zbohatlíci se na aukcích předhánějí, komu bude v kuchyni viset Pollock, komu poslední de Kooning či snad nejlépe ten blázen Rothko. A právě Rothko, abstraktní umělec lotyšského původu, který ve finální fázi své tvorby dospěl téměř až k jednolitým plochám, nyní řeší největší zakázku svého života. Kývl na prestižní nabídku vyzdobit luxusní restauraci hotelu Four Seasons na Park Avenue. V jeho rozervaném nitru se nyní sváří zasloužený pocit prestiže s celoživotní tendencí provokovat a hlavně brát své dílo smrtelně vážně do posledního tahu štětce. Rozhodne se, že zpovykaným jedlíkům nabídne v depresivních obrazech pohled ven z jejich blyštivého světa a pořádně jim zkazí chuť. Právě do těchto úvah vstupuje hra amerického scénáristy Johna Logana, kterou do pražského Divadla v Řeznické převedl režisér Viktor Polesný. Dostáváme se do umělcova tmavého zakouřeného ateliéru, kde stárnoucí Rothko (Miroslav Etzler) přijímá mladého studenta (Martin Kraus) na výpomoc. Nerudný umělec se stále víc uzavírá do svého světa. Vždyť jeho umění, ač se dnes prodává za nejvyšší částky, ve skutečnosti nikdo nerozumí. "Moje obrazy jsou odsouzené stát se dekorací. Něco, co by ladilo s gaučem, něco ke snídani...," běsní Etzlerova postava zatímco mohutnými tahy štětce nanáší podkladovou barvu na velká plátna. "Amerika je prostě ten věčně usměvavý národ žijící pod tyranií slova super," tepe okolí. Děsí ho, že se za výtvarné dílo považuje už i políčko komixu či ještě hůře obal od polévky. Středobodem jeho tvorby zůstává červená, symbol života, kterou však pomalu překrývají umělcovy deprese znázorněné protikladnou černou. "Červená je východ slunce, tlukot srdce," oponuje jeho pesimismu mladý pomocník, čímž je zaděláno na generační konflikt. Neustálé spory s naivním mladíkem nad plechovkou s barvou a cákanci štětce však Rothka vybičují k činu, aby nešťastnou zakázku zrušil... Inscenace v Řeznické je krásnou ukázkou zdařilé komorní konverzační hry. Ač neopustí stísněné prostory ateliéru, bohatými dialogy črtá tehdejší Ameriku. Jako podkladovou barvu pak volí věčné dilema, kde končí a začíná hranice umění, toho moderního obzvlášť.

Autor: Tomáš Šťástka, iDnes.cz