Divadlo V Řeznické už podruhé – po hře Leni o kontroverzní německé režisérce - sáhlo po textu z tvůrčí dílny slovenských autorů Valérie Schulczová a Romana Olekšáka. Text pod názvem SAMETOVÁ NOC do češtiny přeložila Yvetta Srbová a režírovala Valérie Schulczová, rovněž autorka výpravy. I když od doby sametové revoluce už uběhlo bezmála třicet let, stále je natolik živá v paměti lidí, že se o její dramatickou reflexi dosud pokusilo jen minimum autorů. Vždycky tu totiž hrozí nebezpečí, že jakýkoli pokus o zachycení ducha doby a pocitů lidí z různých stran společenského spektra, bude pojímán a následně odsouzen jako schématický. Tyto výtky samozřejmě zazněly hned po premiéře kusu v Divadle v Řeznické, a do jisté míry je třeba dát jim za pravdu.

Přesto se domnívám, že se autorům dosti věrně podařilo zachytit podivnou nejistotu doby, i typy lidí, které neměly z revoluční situace radost, ale spíše strach. Neboť netušili, co se s nimi a jejich kariérami a životy stane po vlně radostné eufórie. Pro většinu z nás znamenal samet jakousi naději do budoucna, ono „konečně!“… byť tehdy ještě s určitou obavou, aby se to nezvrátilo zpět. Je zajímavé, že tuto pocitovou stránku tehdejší reality nese jako poselství postava čisté a naivní zamilované dívky, která špatně skončí.
Děj se odehrává v noci, které se teprve později stala „sametovou“, kdy došlo k průlomu v politické situaci, a to v nomenklaturně (zná ještě někdo tohle slovo?) kované rodině Morávkových. On
(Miroslav Etzler) je primář, který se vyšplhal po kariérním žebříčku díky manželce a vlivnému tchánovi, ale také díky bezohlednosti, hraničící s trestným činem. Přitom je to na první pohled velmi sympatický sebevědomý chlapík, který v tom umí chodit, a tudíž mu patří svět… Jeho žena (Zuzana Slavíková), televizní redaktorka, z rodiny významného člena KSČ, je suverénní šarmantní dámou, pro kterou je samozřejmé, že všechno lze zařídit prostřednictvím vlivu a peněz, a že to ani jinak být nemůže. Jen chvílemi probleskne jiskřička nejistoty, kterou ovšem obezřetně okamžitě uhasí. Ti dva spolu mají ambivalentní vztah kolísající na hranici pragmatismu, pochopení, důvěrného spiklenectví, ale i lhostejnosti a možná až nenávisti. Jsou zvyklí, že se kolem nich stále motá spousta patolízalů, a zaskočí je, když na jejich oslavu nikdo nepřichází. Až časem se objeví Majda (při premiéře ji hrála Veronika Khek Kubařová, alternuje Anna Kulovaná), mladá, oddaná a značně naivní milenka primáře, a poté Michal Jana Plouhara, značně pragmatický kolega primáře a přítel rodiny, přesně ten typ mazaného prospěcháře, který rychle chytí správný vítr. V tomto případě už se stal předsedou stávkového výboru, ale zároveň si jistí možnou cestičku zpátky, kdyby se snad situace obrátila. Pokračující noc a stále se zvyšující dávka vypitého alkoholu odhaluje nejrůznější kostlivce ve skříni, a podle náznaků, které hrou prolínají od začátku příběhu, je jasné, kdo, jak a proč se musí stát obětí této noci. Rozehrání komorního dramatu, v němž má svou roli milostný trojúhelník (či čtyřúhelník?), ale především touha po úspěchu a zároveň strach z možného pádu, jistě evokuje u mnohých diváků vzpomínky na dobu před osmadvaceti lety i úvahy nad tím, že lidí s podobný chováním a názory zná každý z nás několik. Lidé, kteří kvůli kariéře a výhodám dokážou tvrdě jít za svým, bez ohledu na etické a morální zásady, nezmizeli, stále žijí mezi námi. A je třeba se před nimi stále mít na pozoru. To by snad šlo pokládat za nadčasové poselství hry. Pravda, ve hře Romana Olekšáka a Valérie Schulczové, je to podáno hodně názorně, a značně černobíle, ale právě tak nejlépe dokáže oslovit širší spektrum diváků. I proto, že v dnešní době rozostřených hranic mezi dobrem a zlem, mnozí tápají. Herci, kteří se společně diváky sešli ve stísněném prostoru divadla v Řeznické, dokážou jemnými prostředky psychologického, detailně propracovaného herectví vytvořit charaktery, které nepůsobí papírově, ale mají punc autenticity. Proto lze předpokládat, že si tato inscenace najde své příznivce.

Jana Soprová