Zakladatel psychoanalýzy a popularizátor principů křesťanství se sejdou a diskutují v novince Divadla v Řeznické, které uvádí hru amerického autora Marka St. Germaina Poslední sezení u doktora Freuda.

Radim Špaček režíruje fiktivní setkání Sigmunda Freuda (Pavel Rímský) a C. S. Lewise (Martin Finger), současníků a intelektuálních protipólů, kteří se ve skutečnosti nikdy nesešli. V psychiatrově londýnském bytě nedlouho před Freudovým skonem v roce 1939 dojde ke sporu o existenci či neexistenci Boha. Psychoanalytik trpí rakovinou horní čelisti, má místo ní vlastně protetickou pomůcku, přesto se i přes bolest, kterou mu mluvení způsobuje, nemůže vzdát vášnivé disputace. Argumenty obou mužů (pro a proti) se vyznačují břitkým intelektem, logikou i schopností zvažovat protivníkovy výroky.

Divadelní dialog je dobře odpozorován z tradic nejlepších konverzaček a patrně i z americké praxe výuky tvůrčího psaní, graduje a udržuje vnímavého diváka v napětí. Tvar víceméně rozhlasové hry přeruší vždy v nejvyšší čas nakrátko telefon či zapnutí rozhlasu, z něhož se ozývají zprávy a také vystoupení premiéra Nevilla Chamberleina, později i krále Jiřího VI.
Anglie se připravuje na vstup do války s Hitlerem, v jednu chvíli je dialog obou mužů přerušen i sirénami. Ačkoli se později zjistí, že šlo o planý poplach, situaci na jevišti to ovlivní natolik, že jak věřící katolík, tak materialista, očekávající navíc v důsledku své choroby brzký konec, propadnou instinktivně strachu o život. Uvědomění si tohoto velmi lidského fenoménu přiměje pak diskutéry k dalšímu prohlubování dialogu, dojde i na sexuální problematiku, etickou únosnost sebevraždy či eutanazie (Freud ostatně požádal svého lékaře o silnou dávku morfia, která jeho skon urychlila).

Vášnivá diskuse, obohacená o momenty černého i laskavého humoru, pomalu končí, psychiatr očekává návrat své dcery z práce, Lewis odchází a ze znovu zapnutého rádia znějí královy výzvy ke zmužilosti v nastávajícím těžkém období, podpořené prosbou k Bohu, aby Britům v jejich konání žehnal.

Divadlo v Řeznické je pro tento typ komorního dialogu prostorem ideálním, herci v přirozeném řečovém temporytmu své promluvy sugestivně pointují.
Freud je stále aktuální

Pavel Rímský podává Freuda trochu jako morouse, svému z dabingu i dokumentárních komentářů velice povědomému a podmanivému hlasu ordinuje umírněnost. Lewis Martina Fingera reprezentuje jemného a zvídavého humanistu, v hlasovém projevu o poznání tiššího. V občasných zajiskřeních verbálního humoru jsou oba pánové neodolatelní.

Režírující Radim Špaček nechává tvaru přísně jeho konverzační charakter, na jevišti nevytváří žádná kouzla, jenom občas se na holou zadní stěnu promítne fotografie útulného intelektuálního pokoje se spoustou knih. Charakterizovat jevištní dílo jako pouhou rozhlasovou hru by však bylo jen polovinou pravdy, interpreti hrají, a to dost podstatně, též svou fyzickou přítomností a jemnou mimikou, dokreslující oba charaktery.

Dramaturgická aktuálnost inscenace je nabíledni. Pánové se neshodli, každý si zachoval svůj postoj k jedné z nejvážnějších otázek naší civilizace, rozcházejí se však v dobrém, ba dalo by se říci jako přátelé, že by jeden chtěl druhému ubližovat, nepřipadá vůbec v úvahu. Lewis dokonce pomáhá Freudovi při nesnesitelné bolesti tváře vyjmout a očistit jeho protézu. Text je v porovnání s běžným divadelním provozem v centru metropole poměrně intelektuálně náročný, ale ten ponor do zpytování problémů naší existence stojí za to absolvovat.