Jaké by bylo setkání otce psychoanalýzy a ateisty Sigmunda Freuda s křesťanským spisovatelem C. S. Lewisem? Úspěšnou divadelní fikci amerického dramatika Marka St. Germaina Poslední sezení u doktora Freuda uvádí pražské Divadlo v Řeznické. Představení diváky pohltí, pobaví a dá jim hodně podnětů. Škoda však, že obě postavy - snad z obav, aby jednomu z nich nestranil - vykreslil režisér Radim Špaček příliš lichotivě.

K setkání otce psychoanalýzy a ateisty Sigmunda Freuda a křesťanského spisovatele C. S. Lewise mohlo docela dobře dojít. Mezinárodně proslulý analytik lidské mysli Freud se na konci 30. let uchýlil do Londýna, protože ve Vídni po něm šlo gestapo.

Vycházející spisovatelská hvězda Clive Staples Lewis, propagátor křesťanství, toho času profesor na univerzitě v Oxfordu a budoucí autor Letopisů Narnie, se tedy opravdu mohl u Freuda zastavit na návštěvě.

Duchaplný, vtipný a také jízlivý rozhovor dvou myslitelů o víře a ateismu, který napsal americký dramatik Mark St. Germain, přitáhl pozornost českých tvůrců okolo pražského Divadla v Řeznické. Hru do češtiny převedla Jitka Sloupová, překladatelka her Toma Stopparda, režisérem je Radim Špaček, autor ceněného filmu Pouta.

Do rolí obsadil prošedivělého elegána s charismatickým hlasem Pavla Rímského, jenž Freuda hraje jako lehce samolibého, se smrtí vyrovnaného muže, a Martina Fingera. Jeho Lewis je oslnivě vtipný, ale při pohledu na Freudovu pohovku záhadně nejistý gentleman.
Za to, že se setkání těchto dvou osobností ve skutečnosti neodehrálo, nejspíš nemohla ani tak pokročilá Freudova nemoc a ovzduší propukající světové války: ti dva by se dobrovolně ani v příznivější době pravděpodobně nepotkali kvůli svým velkým egům. Obzvlášť Freud, obrněný proti kritikům, kteří ho napadali od začátku jeho působení, by těžko překonával hradbu své sebejistoty a zval si "na pokec" o generaci mladšího oponenta.
O to rajcovnější je jejich divadelní setkání. V úvodu si Lewis ujasní, že jej Freud nepozval "na kobereček" za to, že slavného psychoanalytika karikoval ve své nejnovější knize (Freud ji vůbec nečetl). Proslulý doktor ho oslovil, protože byl zvědavý na člověka, který nejprve okázale pohrdal církví, ale po jakési vnitřní proměně začal křesťanství vášnivě propagovat.

Začíná jiskřivá debata, střet nikoliv vědy a víry, ale dvou rozumů, z nichž jeden se nechal přesvědčit argumenty víry. Zákonitosti vědy i věci citu se přitom tu a tam hodí oběma řečníkům.

"Vaše úpornost je veliká. To je společná vlastnost všech konvertitů a vyléčených alkoholiků," pouští se Freud do protivníka a naráží přitom na jeho konverzi, tedy náboženské obrácení. Lewis mu to v jiné chvíli vrací: "Vaše vtipy jsou poněkud klinické, nemyslíte?"

V duelu má mírně navrch Freud, kterého několikrát přepadne záchvat bolesti. Rakovina čelisti jej ochromuje, ale prášky proti bolesti odmítá, špatně by se mu pak myslelo. Lewis snad ze soucitu s umírajícím starcem občas ztrácí balanc. Navzájem na sebe pasují metody psychoanalýzy. Jeden ze zvyku, druhý posměšně a ironicky.

Freudova pohovka, která stojí v popředí jeviště, je jako horká plotna, jež jednomu dává jistotu a druhého pálí. Lewis sedí v křesle, ale když jej hostitel na chvilku v pracovně opustí, natáhne se na ni: "Jsi malá, ale slavná," usměje se a zapije ten pocit sklenkou whisky, jako by v tu chvíli překonal sám sebe.

Pouze jedinkrát Freud přizná svému křesťanskému oponentovi bod. Nejprve mu vypráví hořkou příhodu: když ležel po jedné z mnoha operací čelisti v nemocničním pokoji, začala se mu do úst řinout krev. Tolik krve, že se v ní málem utopil. Nemohl si přivolat pomoc, ale pacient z druhého lůžka - byl to muž trpasličího vzrůstu s otokem hlavy - došel pro sestru. "Chápete? Velikého myslitele zachránil trpaslík s nemocným mozkem! To je největší vtip mého života!" Freudův smích přerušil Lewis poznámkou: "A kdo myslíte, že ten vtip vymyslel?"
Částečně se shodnou jen v otázce hudby. Freud vypíná rádio pokaždé, když dozní zprávy a ozvou se nástroje velkého orchestru. "Nemám rád, když mě něco dojímá a já nerozumím tomu, co. Cítím to jako manipulaci," říká doktor. Spisovatel namítá, že on hudbu miluje. S výjimkou chrámových zpěvů, před nimiž z kostela "hned po přijímání" prchá, protože "kostelní hudba trivializuje jeho city".

Dynamiku představení zrychlují zprávy o propukajícím válečném konfliktu a Freudovy záchvaty. Lewise vyvede z míry, když mu doktor s klidem oznámí, že plánuje sebevraždu. Chabě se mu ji pokouší vyvrátit. Muži, bohatší o společné setkání, se následně rozejdou a divák si doplní, co se dál stane: Freud si za asistence svého lékaře opravdu vezme život, ze C. S. Lewise vyroste jeden z nejvýznamnějších myslitelů moderní anglické literatury.

Pražská inscenace diváky pohltí, pobaví a dá jim hodně podnětů. Škoda však, že obě postavy - snad z obav, aby jednomu z nich nestranil - vykreslil režisér příliš lichotivě. Chybí gradace, opravdový konflikt. Obzvlášť Freud vystupuje neuvěřitelně ušlechtile a velkoryse. Těžko uvěřit, že by pronesl smířlivě: "Jestli máte pravdu vy a Bůh existuje, tak se to dozvíme. Jestli mám pravdu já, tak nebudeme vědět nic."