Divadlo v Řeznické uvádí novou inscenaci Relativita Marka St. Germaina, který je uznávaným a mnohokrát oceněným americkým prozaikem, dramatikem, filmovým a televizním scénáristou. K režii se po Odvolání znovu vrátil Miroslav Táborský, který zároveň ztvárnil hlavní postavu Alberta Einsteina. Ten se v příběhu setkává s Margaret Hardingovou v podání Lucie Štěpánkové. Třetí postavu – Helen Dukasovou - hraje Kateřina Táborská.

Příběh samotný je jako stvořený pro komorní prostředí zdejší divadelní scény, byť ve svých rozměrech představuje velkoformátové téma. I když leckdo může namítat, že řeší „jen“ obyčejné a základní lidské problémy, neboť se jedná o setkání dcery a otce po letech. Ovšem, tím otcem je geniální vědec, který lidstvo obohatil o teorii relativity. A tak právě toto intimní rodinné setkání může být „relativní“… Řečeno slovy výkladového slovníku „ve srovnání s něčím…“.
Mohlo by se zdát, že by se režisér v tak náročném textu, kde sám hraje hlavní roli, mohl ztratit, nebo přinejmenším hůře orientovat. K takové situaci ovšem nedošlo jak díky dramaturgyni Yvettě Srbové, tak vyzrálé herecké osobnosti Táborského. Jak již prokázal ve zmíněném Odvolání, umí si s rovnocennými náročnými texty poradit.
Podobně se to má s jeho hereckým výkonem. Snadno by mohl sklouznout do šablony – geniální až roztržitý vědec, uzavřený ve světě pouček, teorií, ponořený do bádání. A proti němu dcera zahořklá osudem, jaký jí připravili vlastní rodiče. V tomto směru je to bezpochyby herecká výzva. Miroslav Táborský ovšem zdárně zvládá obě polohy – na jedné straně je vědec se vším všudy, ale na druhou stranu je také obyčejný člověk, i když relativně odtržený od reality. Lucie Štěpánková si střeží onu hranici laciných výčitek. Z kraje velmi dobře a procítěně pracuje s postavou novinářky, která je slušná a hlavně vstřícná k požadavkům génia. Postupně, s odhalováním minulosti, graduje absurdnost situace. Určitým zklamáním může pro diváky být výkon Kateřiny Táborské. Její postava Helen Dukasové se na první pohled může zdát jako na druhé koleji, i když její výstup s Margaret je autorem napsaný jako stěžejní v barevnosti celé situace. Podobně jako postava mimo obraz – Einsteinův vnuk, tedy syn Margaret, spolu s rodinou jejího bratra.

Samotná inscenace provokuje svým šťavnatým tématem. Jednoduchá scéna Richarda Maška je nápaditá vzhledem k fotografickým tapetám na paravánech s grafickým ozdobným okrajem ze starých fotografií.
Hra Relativita je další v dramaturgické řadě pozoruhodných textů Divadla v Řeznické, která jistě nezapadne díky přitažlivému tématu, jasnému a brilantnímu režijnímu pojetí a samozřejmě díky skvělým a vyváženě přesným hereckým výkonům protagonistů Miroslava Táborského a Lucie Štěpánkové.