Strýčka Váňu zná snad každý, kdo aspoň trochu zavadil o divadlo. Slavné Čechovovo drama napsané pro ruské divadlo MCHAT tedy snad netřeba představovat. V roce 2023 přišel zavedený a úspěšný autor Simon Stephens s originální myšlenkou. Drama, u kterého je těžké škrtat či měnit jakoukoliv jednu větu, přepsal do monodramatu. Vanya s Andrew Scottem, jakožto jediným představitelem všech postav, měl premiéru v Duke of York’s Theatre. A jen nedlouho poté, v lednu 2025, se česká verze Váni objevila v Divadlo v Řeznické.
Netřeba chodit kolem horké kaše. Ve Váňovi exceluje Michal Kern, který je představitelem všech osmi rolí. Pražská inscenace v režii Diana Šoltýsová ale není jen překlopením verze britské. V určitých ohledech jde dál. Vsází na minimalistickou scénografii, rekvizit je minimum. Vlastně se tu dají vypsat. Kern si ve sto minutovém představení vystačí s dřevěnou bednou, velkým igelitem, kancelářskými papíry, lahví zavěšenou nad jevištěm a příborem. Nic víc. A i jeho kostým je velmi jednoduchý, má bílé kalhoty s blazerem.
Přes to všechno se mu daří ztvárnit všech osm postav tak, že každá je rozeznatelná, má vlastní mimiku a pohyb těla, jinak tancuje, jinak mluví, jinak se dívá. Stephens některé postavy přejmenoval a v Řeznické se toho drží. Všemi milovaná Helena se vyznačuje igelitovým pláštěm, Alexandr (zde zneuznaný avantgardní filmař, nikoliv vědec) má pohyb starého muže, jeho dcera Soňa švidrá a často má zasněné a zavřené oči, Liam má pusu nakřivo a zvláštně pomrkává, hospodyně Maureen má vykulené oči a vzdychá. Váňova matka zase používá papíry jako vějíř, Michal (lékař vysazující stromy) má specifickou mluvu a často je připitý. Snad jen sám Váňa působí “normálně”.
A nejvíc fascinující na tom všem je, že všechny tyto charakteristiky postav střídá Kern naprosto automaticky, bez mrknutí oka. Ve vteřině je schopen se změnit v jinou postavu. Při známé hádce mezi Váňou a Alexandrem o prodeji statku se repliky rychle střídají. Je to vyhrocená situace. A přesto neztrácíte přehled o tom, jestli ji pronáší Ivan nebo Alexander. I v dialogu mezi Helenou a zamilovanou mladou Soňou nemusíte pochybovat, kdo je kdo. Kern je ve střídání projevů jednotlivých postav zcela jediněčný. U každé z postav dokáže projevit adekvátní emoce, pochyby, nejistoty i jejich zranitelnost.
V režii Šoltýsové haje důležitou roli hudba a tanec. V inscenaci tak zní Barbie Girl od skupiny Aqua a vložena je diskotéková pasáž, na níž všechny postavy — každá ve svém stylu — tancují.
Hudbu — jako už několikrát u Diany Šoltýsové — měl na starosti Ibby Pop (vlastním jménem Jacob Xavier Baro), pohybovou spolupráci Jaroslava Košková. A důležitou roli víc než jinde hraje i světelný design Magdaleny Kláry Hůlové. Zde je asi na místě zmínit, že inscenace vznikla spoluprací Divadla v Řeznické se Šoltýsovou založeným divadelním spolkem Didi art.
Viděl jsem již několik monodramat. Ale Kernova osmijedinnost je výjimečná. Jeho výkon je v českých poměrech nevídaný a je vstupenkou do nominací na divadelní ceny. A určitě by si zasloužil je proměnit v ocenění.
A i když jsem na začátku psal, že děj Strýčka Váni snad netřeba opakovat, doplním k tomu dvě poznámky. Ta první je, že o nic zásadního ve Váňovi nepřijdete. Vše podstatné je zachováno. Ale jako bonus dostanete něco navíc. A to je odlišující se a nečekaný závěr.
Takže jděte na Váňu, chcete-li vidět něco dobrého a netradičního.
Autor recenze: Kamil Švec