Váňa dvakrát minul, Kern bez váhání proměnil

Nenapadá mě jiná inscenace, jejíž kvalitu by tak silně definoval herecký výkon, jako je tomu v případě Váni v Divadle v Řeznické. I když jsem v minulosti zhlédla různá monodramata a s obdivem se pozastavovala nad množstvím naučeného textu i výdrží „táhnout“ celé představení jako solitér, žádný z mých předchozích zážitků nebyl tak silný jako ten ze včerejšího představení – Stephensovy adaptace Čechovova Strýčka Váni. Ztvárnění osmi rozličných postav Michalem Kernem je natolik přesvědčivé, že si při děkovačce říkáte, kdy se přijde uklonit i zbytek ansámblu.
Udržet odlišnost osmi postav, a přitom nesklouznout do nechtěné parodie – zvlášť u ženských rolí hraných mužem – vyžaduje nejen tvárného herce, ale i přesné režijní vedení. Michalu Kernovi se ho od Diany Šoltýsové bezpochyby dostalo. Nebylo třeba převleků ani paruk k tomu, abychom se zorientovali v tom, s kým právě máme tu čest. (A to i dle diváků neznalých Čechovovy hry.) Kromě precizní práce s hlasem k tomu posloužily mimické a gestické projevy charakterizující osudy jednotlivých postav.
Rukou odchlípnuté spodní víčko neprozrazuje jen pokročilý věk hospodyně, ale také ilustruje její únavu z nekonečné péče o domácnost. Jako by se do strhaného výrazu Maureen propsala všechna trápení rodiny. Uvolněný postoj a frajersky založené ruce v kapsách patří Michalovi, jenž je jako jediná mužská postava terčem milostného zájmu, a to dokonce od dvou žen. Zatímco Soniny city jsou opravdové, Helena se jakožto vdaná žena vzájemným okouzlením spíš jen osvěžuje. Tiché intimní dialogy a naopak hlučné fyzické konflikty patří k pasážím, které nejlépe dávají vyniknout Kernově herecké mnohotvárnosti. V prvním případě se Helena či Soňa mění v lékaře Michala lehce a nenuceně, téměř jako tahem štětce; v tom druhém je střet dvou lidských entit ztvárněn tak intenzivně, že se nelze ubránit strachu, aby si „ti dva“ skutečně něco neudělali.
Čím velkolepější je Kernovo herectví, tím smysluplněji působí scénografický minimalismus: na jevišti nejsou žádné kulisy, jen dvě výrazné rekvizity. Jako první na sebe strhává pozornost dřevěná bedna, ze které především na začátku inscenace vyskakují postavy. Tím připomíná čertíka v krabičce – hračku, která vzbuzuje smích i bázeň zároveň a má v sobě i jakousi lacinost stejně jako vtíravé tóny písně Barbie Girl, jejíž unylá verze celou inscenaci otevírá. Herecká akce bednu během představení mění na jídelní stůl, řečnický stupínek, lavičku…
Druhou významnou rekvizitou je láhev od vína zavěšená na laně, která na první pohled evokuje žárovku na drátě. Pro znalce Čechova však může být „obyčejné“ lano – podobně jako v jiných inscenacích puška – symbolem hrozící smrti. K ní však v Stephensově adaptaci, stejně jako v Čechovově originále, nedojde: oba Váňovy výstřely, které mají pomstít jeho život promarněný dřinou na statku, minou cíl. Ani závěr hry s Čechovem nepolemizuje – Váňa svůj úděl nese dál stejně jako my všichni, kteří se po pomyslném zatažení opony vracíme ke svým trápením. „Co dělat… Musíme žít.“
Pavlína Vočková