3. 12. 2025 uvedlo Divadlo v Řeznické premiéru inscenace Monstrum. Hru Duncana Macmillana nastudoval ředitel divadla Lukáš Pečenka s čtveřicí herců, Janem Dlouhým, Tomášem Havlínkem, Kateřinou Macháčkovou a Anette Nesvadbovou.



Na počátku Macmillanovy hry se v malé třídě setkávají učitel Tom a žák Darryl. Žák s diagnózami, jehož pro nezvladatelné chování vyloučili z běžné výuky, a učitel, který má být jeho poslední nadějí, jak zůstat v „běžném“ školství a nemuset se přesunout kamsi do pasťáku či ústavu. Jejich společně strávený čas čím dál víc ovlivňuje zejména Toma, jeho soukromý život, a manželku, spíš než že by ovlivnil toho, koho má zachránit.

Stejně jako při svém prvním setkání i tentokrát jsem ve hře Duncana Macmillana znovu narazila na to, že – i přes veškerou snahu – pro mě vypovídá mnohem víc o absolutní aroganci systému, který zde zosobňuje ve výsledku naprosto neschopný, nezkušený a – pro mě zcela nepochopitelně – NEDOSTUDOVANÝ a nevyrovnaný učitel Tom, ve vztahu k problematickému, a především traumatizovanému a znevýhodněnému žákovi, než „pouze“ o vztahu nezvladatelného žáka, představujícího jakési zlo, s nímž je třeba se popasovat, a nezkušeného učitele. Nebo o autorově představě o absurdnosti takového systému, protože pro mě je vstupní situace, kdy se takto problematický žák dostává do péče nezkušeného, a navíc takto vlastními problémy zatíženého, učitele, zcela nepředstavitelná a nepřijatelná. Autorovi slouží ke cti alespoň to, že se ji následně nepokouší přikrášlovat a pracuje důsledně s tím, jak neschopný systém vytvořil. Systém, v němž Darryl propadá stále hlouběji, aniž by sám měl jakoukoli šanci a možnost to změnit, i kdyby sebevíc chtěl.
Lukáš Pečenka ve své inscenaci vsadil na velmi nepopisnou scénografii (postarala se o ni Dominika Lippertová), v níž nejvýraznější roli hrají symbolické prvky. Na jednu stranu klece, jež vedle svého očekávatelného využití nahrazují nábytek, a současně světelné koule, zářící různými barvami, které – ačkoli v řadě situací jen zdobí interiér – fungují také právě jako nejrůznější symboly, například plod či světlo naděje. Pro intenzivnější zážitek a propojení posadil Pečenka diváky i po obou bocích jeviště. Střety nedostudovaného pseudo-pedagoga s nevyrovnaným žákem, jeho babičkou, která výchovu osiřelého vnuka zjevně nezvládá, či s vlastní ženou, toužící po manželském a rodinném klidu, v jehož očekávání se z velkoměsta stěhovala, tak probíhají divákům doslova nadosah.
A právě Tom v podání Tomáše Havlínka se stává ústřední postavou inscenace. Havlínkovi se daří velmi úspěšně vystihnout prvotní urputnou snahu, s níž se Tom snaží pustit do výuky Darryla, i následné zabředávání do situace, jíž se nechává zcela pohltit. Postupně tak stále důrazněji vynikají jeho vlastní problémy – především se sebou samým – a ty se propisují do snahy „zachránit“ Darryla i do vztahu s vlastní ženou. Gradují úměrně tomu, čím méně je schopný s chlapcem navázat hodnotný vztah, ukočírovat jej a nějak mu pomoci, zvlášť když se střetává s nepochopením a neschopností ze strany Darrylovy babičky.

Kateřina Macháčková ji podává především jako odevzdanou, vnukovým chováním vystrašenou paní, jež nemá sílu ani schopnost a vizi cokoli měnit, i proto, že nedůvěřuje systému, který změny požaduje.

Darryl v podání Jana Dlouhého přitom není prostě v titulu slibovaným monstrem. Je nesoustředěným, provokativním, snad hyperaktivním mladíkem, který rychle mluví, přeskakuje od tématu k tématu, projevuje znepokojivou fascinaci násilím a zájem o něj, kterého se navíc i dopouští – fyzického stejně jako verbálního. Pod jeho nervní vnějškovou stránkou však neustále „problikávají“ zamlčená a nedořešená traumata, o nichž se diváci postupně dozvídají od jeho babičky, i z jeho vlastního projevu. I v jeho nejagresivnějším jednání z něj totiž ze všeho nejvíc vyzařuje bezmoc a neschopnost se v přicházejících situacích zorientovat a vyrovnat se s nimi jinak, než tak zoufale špatně. K pojetí Darryla jako titulního monstra má tak značně daleko.

Anette Nesvadbová svou Jodi postavila především jako manželku snažící se urputně udržet své rodinné štěstí, jež se s manželem po těžkém období vydali hledat jinam, do menšího města a ke „klidnějšímu“ zaměstnání. Velmi zdařile ztvárnila mladou ženu, která se snaží upoutat svého manžela, udržet ho alespoň na chvíli u sebe a očekávaného potomka, a odpoutat jeho myšlenky od případu, který mu neustále leží v hlavě. Nedokázala jsem se žel zbavit pocitu, že bych od Jodi očekávala i jiné, chápavější a účastnější polohy. Zejména v počátku. Předpokládám, že i její vrcholná scéna s Darrylem by pak vyzněla ještě působivěji.
Lukáši Pečenkovi se nicméně v Divadle v Řeznické podařilo vytvořit velmi zdařilou inscenaci, která dává velký prostor všem obsazeným hercům, a ti svých příležitostí požehnaně využívají. Po jejím zhlédnutí právem zůstává v myslích řada otázek, u mě však i po druhém setkání s touto hrou převažuje ta, proč pro své zásadní téma – agresivitu a nezvladatelnost u mladistvých – nezvolil autor hodnověrnější kulisy tak, aby se dalo nad složitostí problému uvažovat i v širších intencích, než je absurdita vytvořené situace.
autorka: Iva Bryndová, i-divadlo.cz